Eko - logická architektura

Ekologická architektura zahrnuje solární domy různých systémů, budovy, které jsou konstruovány tak, aby uspořily co nejvíce energie, domy, které jsou navrženy
podle nejnovějších ekologických poznatků. Forma vychází z funkcionálních
požadavků energetického provozu.
Příkladem může být dům s nulovou spotřebou
energie od architekta P. K. Harboe na DTH v Lyngby v Dánsku, solární domy
v Izraeli či severské domy ve Skandinávii. Současné širší a reálnější povědomí
ekologické problematiky ve společnosti má svůj původ v prvních výraznějších
projevech ekologické a energetické krize v letech 1973 – 1974. Na veřejné mínění
měly významný vliv zprávy Římského lubu – skupiny sta akademiků z 53 zemí,
který prognózoval změny kvality životního prostředí v budoucnosti v důsledku
rostoucí exploatace neobnovitelných zdrojů a znečisťování životního prostředí, názory
novinářů, politiků, vlád, ekologických aktivit atd. Podobný význam měla
mezinárodní ekologická konference Summit Země v Rio de Janeiro v červnu 1992
se svým konceptem trvale udržitelného rozvoje a Agendou 21 pro města. Alarmující
byla zpráva Světového fondu na ochranu přírody (WWF 1998), vyhodnocující
období mezi rokem 1970 a 1995, ve které se konstatuje, že za pouhé čtvrtstoletí
přišla Země o třetinu svého přírodního bohatství, což je výsledek rychle se rozvíjející
spotřeby obyvatel, která ohrožuje přírodní rovnováhu ve světě i životní podmínky
budoucích generací. Lidstvo tak postupně došlo k poznání, že palivové
a surovinové zdroje jsou již omezené a že stupeň znečistění životního prostředí se
blíží hranici, kdy se s ním ekosystémy Země nebudou moci úspěšně vyrovnat. To
vedlo k odklonu od čistě antropocentrického chápání světa, a k hledání souladu
s přírodou, s níž je lidská existence úzce vázána.
Odtud se odvíjejí myšlenky alternativního životního stylu i tzv. tiché revoluce ve
vyspělých zemích. Popularizuje se alternativní medicína, formuje se alternativní
zemědělství, objevuje se alternativní kultura.
Udržení současného stavu a brzké bnovení přirozené rovnováhy se stalo
ekologickou a národohospodářskou nutností, jež se promítá i do oblasti výstavby
a architektury. Vznikla celá řada environmentalistických organizací, které se angažují
i v oblasti architektury, stavitelství, urbanismu a územního plánování (EKOWORKS,
National Movement for Environmental Justice, Greenpeace atd.).
Charakteristickým rysem biofilní či ekologické architektury je minimalizace
dopadu na životní prostředí. Zejména u rodinných domů se v současnosti setkáváme
s myšlenkou vytvořit přirozené a všestranně zdravé prostředí pro život lidí.
Biodomy se budují z přírodních stavebních materiálů, které v žádném případě
neohrožují zdraví. Minimalizuje se odpad během procesu výstavby. Konstrukce
rodinných domů je mnohdy navržena tak, aby si je budoucí uživatelé mohli vystavět
či dotvářet sami (self building scheme). Vnitřní prostory umožňují přirozenou
výměnu a vlhkost vzduchu, skla propouštějí co nejširší spektrum přirozeného
osvětlení, eliminuje se vliv škodlivého záření vnějších a vnitřních elektromagnetických
polí, minimalizují se úpravy terénu.

Solární domy maximalizují zisk energie, jejím ztrátám se brání důkladnou izolací a optimální orientací místností vzhledem ke světovým stranám. Jsou používány
materiály pouze z obnovitelných zdrojů, popř. musí být zaručena jejich recyklace
a další použití po konci životnosti budovy. Mění se i tvářnost staveb, které
nejsou chápany pouze utilitárně, ale často vysokou kvalitou architektury vyjadřují
svůj význam pro současné lidstvo. Ekologická architektura zahrnuje běžné typologické
druhy (rodinné a bytové domy, občanské a výrobní stavby), které svým
řešením odpovídají maximálně současným ekologickým poznatkům. Sem patří
i speciální průmyslové stavby, které slouží v rámci svého poslání vysloveně ekologickým
účelům. Obě kategorie staveb chrání a minimálně narušují životní prostředí.
Základním materiálem staveb již zmíněného Paola Soleriho je pigmentovaná
jílovitá zemina, použitá na betonové elementy a keramické dílce. Také v dalších
aspektech uplatňuje Soleri společně s žáky ekologické, astronomické, empirické
a filozofické aspekty. Budovy mají membránový plášť, jenž v letních horkých obdobích
zmnožuje stíny, zatímco v chladných intervalech nocí a zimy zprůhlední,
aby propustil více světla. Všechny složky projektu, jako skleníky, přehrada, plovoucí
elementy se v procesu realizace stavby stávají navzájem propojeným významovým
kontextem – zahuštěním života.
I architektonická a urbanistická kritika se v osmdesátých a devadesátých letech
stala zelenou. K ekologickému hnutí se připojovali mnozí angažovaní kritikové
společenských poměrů. V úsilí o ekologicky intaktní prostředí je zahrnuto i angažování
se o nové životní formy a jim odpovídající architekturu. Malé měřítko, zatravněné
střechy a okna s malými tabulkami v dřevěných rámech měly vzkřísit ducha
sousedství. To sice v té době procházelo obdobím deziluze, přesto se mnozí architekti
i sociologové k němu vraceli. Vliv nebyl velký.
V současném urbanismu je však široce přijímáno normativní paradigma trvale
udržitelného rozvoje. Umožňuje chápat každou možnost rozvoje ve městě – ať už
je to zelená louka či přestavbové území – jako příležitost ke zlepšení životního prostředí,
záležitost odpovídajícího urbanistického plánování a architektonického návrhu.
Urbanistický rozvoj nemusí být vždy nutně negativní a zatěžující životní prostředí
či ničivý k volné přírodě. Záleží na způsobu rozvoje a kvalitě návrhu.
Náročný úkol ekologické restaurace měst a urbánní rekonstrukce, který nás čeká
v 21. století je imperativem, aby urbanisté adoptovali správnou strategii (či spíše
jejich kombinaci jako mix konzervace, restaurace, konsolidace, rekonverze, vyplňování
a informace.) Dalším imperativem je, že architekti, krajináři a inženýři by
měli pracovat na společném návrhovém paradigmatu: Eko-designu. Toto paradigma,
aplikováno do oblasti urbanismu, přibližuje realizaci vize Eko-city, modelu,
který může být popsán v jednoduchých termínech: kompaktní, ozeleněný, solární
a inteligentní.
Důležitým komponentem Eko-city je vytvoření a udržení pásem ekologické
stability. Nemají být pouze „přírodním“ elementem v městské tkáni. Části mohou
být restaurované přírodní útvary, jiné části mohou a měly by být pojímány jako rekonstruovaná
a interpretovaná příroda.
Urbanisté zde mohou používat technologické prostředky k dosažení ekologických
cílů. Tak konstrukce nových městských ekologických systémů je úkol stejně
důležitý jako restaurace přírodních ekosystémů. Integrací chráněných přírodních ekosystémů s vytvořenými umělými ekosystémy vytváříme zvláštní environmentální
hybridy. Mohou být označeny jako ekologická analogie kombinace
živých organismů a inteligentních strojů – cyborgů. Tento model reprezentuje
jednu z perspektiv budoucího navrhování architektonických a urbanistických
struktur chránících životní prostředí.

Karel Schmeidler